Smečka týraných psů
Smečku psů majitelka zavřela v dřevěném zahradním domku na zahradě. Psy nikdy nevenčila. Neznali volný prostor, běhání, sluníčko, pohlazení, neměli jména. Zde žili několik let jako divocí psi, a tak se i chovali nejen k sobě. Krmení a vodu měli pouze v omezené míře.
To co se zde dělo, si můžeme jen představit. Musel to být boj o přežití, rvačky a potyčky mezi hladovou smečkou. Byly různého věku, žili na hromadách vlastních výkalů bez kontaktu s člověkem.
Nacházel se zde slepý a na půl těla ochrnutý pes, jak dlouho přežíval v tomto stavu bez pomoci, ošetření se můžeme jen dohadovat.
Začal dlouhý proces socializace, který byl individuální k psychickému i zdravotnímu stavu každého z těchto zvířat.
Tito psi neznali to co zná pes vyrůstající od štěněte v neustálém kontaktu s člověkem. Kdy je od mala spokojená nakrmená psí máma ošetřuje a od narození znají pach a pohlazení, manipulaci člověkem.
Nejprve si tito nesocializovaní psi museli zvykat na to, že několikrát denně vstupujeme na jejich území (do kotce), dostanou krmení, čistou vodu. Misku s vodou, krmením, které dostali si okamžitě označili výkaly. To samé udělali s boudou ve které měli pelech. Toto bylo pochopitelné chování smečky, která žila a vyrůstala, jako divoká v malém prostoru kde si museli mezi sebou vše uhájit.
Byl to opět kontakt, který neznali a který se nedal uspěchat. Pokaždé byli jejich reakce jiné u některých i agresivní.
Šli jsme s nimi poprvé ven, zatím v rámci objektu útulku (v útulku máme zbudované výběhy pro malé a pro velké psy o rozloze téměř dvou hektarů). To bylo opět něco co nikdy nezažili, jejich reakce jsme v podstatě předpokládali – panika a honem se chtěli ukrýt do své boudy kde se již cítili v bezpečí. To jsme dělali každý den dokola, až jednoho dne šli ven sami. Začali zjišťovat, že je příjemné se proběhnout, dokonce si začali mezi sebou hrát.
Nakonec jsme s nimi vyrazili mezi lidi, do běžného každodenního ruchu. Opět byli jejich reakce velmi různé, důležité však bylo, že nám již důvěřovali. Jednak, zvládli nasazení obojku, chůzi na vodítku mimo svůj kotec, jízdu autem, jeli opět do naprosto neznámého mezi neznámé lidi. Zde jsme museli být velmi obezřetní, takové zvíře když se lekne, a to může být opravdu cokoliv, panikaří je schopné se vyškubnout z vodítka, vyvléci se z obojku. Osoba, která takové zvíře vede musí být zkušená, předvídat, být připravena na jakoukoliv situaci, okamžitě na ní zareagovat .
S většími či menšími obtížemi i toto zvládli.
Po několika měsících si přestali značkovat svými výkaly, vše co bylo jejich. Bez problémů chodí do výběhu s jinými psy.
Některé z fen, jsou již po kastraci.
Tito psi si ponesou určité psychické následky po celý život.